Český rozhlas, 21. srpna 2010

Projev předsedy Senátu PČR Přemysla Sobotky na pietním aktu u příležitosti 42. výročí uctění památky padlých při okupaci vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968

Vážené dámy a pánové,
 
dnes, kdy si připomínáme neblahé výročí ostudné okupace naší země armádami pěti komunistických zemí v srpnu 1968, jsme se sešli zde před budovou rozhlasu na Vinohradské třídě proto, že patrně žádné místo v Praze nesymbolizuje ony tragické události tak silně jako toto.

Obdobně jako v září 1938 a především v květnu 1945 tak i 21. srpna 1968 se ukázala významná role někdejšího Československého rozhlasu a jeho redaktorů. Právě jejich zásluhou se naše země dozvěděla pravdu o vpádu cizích vojsk, pravdu, která měla být podle představ okupantů a jejich domácích poskoků zamlčena a pokřivena.

To, co se tehdy občané díky rozhlasu dozvídali, včetně vysílání mimopražských regionálních vysílačů a studií, byla na dalších jednadvacet let poslední pravda, kterou směli veřejně slyšet. Kvůli tomu také právě zde v těchto místech umírali čeští vlastenci

Tichá vzpomínka na tyto mrtvé přežívala v myslích drtivé části lidí i v dobách tvrdé komunistické normalizace, kdy ponížený a zrazený národ morálně živořil v kolotoči takzvaného reálného socialismu. Ten byl směsicí zastrašování, vydírání, lhaní a také uplácením lidí za drobné radosti a možnost žít tiše ve vnitřní emigraci za předpokladu formální účasti na nesmyslných schůzích, aktivech a prvomájových průvodech.

Přesto oběti, které si srpen 1968 vyžádal, nebyly zbytečné. Vzpomínka na tyto mrtvé přežívala a v listopadu 1989 se stala jedním z motorů celonárodní snahy konečně skoncovat s komunistickou totalitou. Nezapomínejme na to dnes, kdy se nám život ve svobodě zdá již tak samozřejmým, že mnozí snadno podléháme sobectví, zlosti a nesnášenlivosti. Ukazuje se, že žít svobodný život ve svobodné zemi není lehké ani samozřejmé. Proto si stále ve vlastním zájmu připomínejme zrůdnost realizace komunistické ideologie a činy jejích vyznavačů.

Dlužíme to i těm,  kteří kvůli touze po životu v pravdě a ve svobodě dokázali obětovat i své životy.

Čest jejich památce! A poděkování Československému rozhlasu za hrdinství 21.8.1968.

Děkuji vám za pozornost.